3592/08-judgments-chamber-2014-07-22-15
CASE OF ROUILLER v. SWITZERLAND - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic
22 luglio 2014Italiano (+ 2 altre lingue)4 min
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Source coe.int
Fatti
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 22. července 2014 ve věci č. 3592/08 – Rouiller proti Švýcarsku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl jednomyslně, že nařízením návratu dětí podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, přestože děti, především starší dcera, které bylo již 14 let, vyjádřily přání v nové zemi zůstat.
(i) Okolnosti případu
Considerandi
Stěžovatelka, Švýcarka, žila ve Francii, kde měla se svým francouzským manželem dceru a syna. Po rozvodu manželů byly děti svěřeny do společné péče obou rodičů s tím, že bydlet budou u matky. Otec v roce 2006, poté, co se dozvěděl o úmyslu stěžovatelky přestěhovat se do Švýcarska, stěžovatelku kontaktoval a sdělil jí svůj nesouhlas. Stěžovatelka se nicméně přesto do Švýcarska s dětmi přestěhovala. Jelikož ve Francii žili v blízkosti hranic, jejich nové bydliště bylo vzdálené jen cca 7 km od bydliště otce. Otec se následně domáhal návratu dětí podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva“). Švýcarské soudy rozhodly, že přestěhování stěžovatelky s dětmi bylo únosem dětí ve smyslu čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy a nařídily jejich návrat. Stěžovatelka se spolu s dětmi podřídila soudnímu rozhodnutí a vrátila se do Francie. Zde byla následně otci zamítnuta žádost o výlučnou péči a stěžovatelce bylo povoleno žít s dětmi ve Švýcarsku, kam se všichni tři opětovně přestěhovali.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že nařízením návratu dětí do Francie bylo porušeno její právo na respektování rodinného života.
Soud předně uvedl, že nařízení návratu bezpochyby znamenalo zásah do rodinného života stěžovatelky ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 90-91).
Dále se Soud zabýval tím, zda k zásahu došlo na základě právního podkladu, zda sledoval legitimní cíl, a zda šlo o zásah nezbytný v demokratické společnosti.
Stěžovatelka namítala, že zásah postrádal právní základ, jelikož Haagská úmluva se na danou situaci nevztahovala, poněvadž přestěhování do Švýcarska nebylo protiprávní. Soud připomněl, že výklad vnitrostátního práva je na vnitrostátních orgánech, především soudech, přičemž Soud posuzuje pouze soulad jejich postupu s Úmluvou (Waite a Kennedy proti Německu, č. 26083/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999, § 54). V projednávané věci dle Soudu vnitrostátní soudy nepochybily, když označily přemístění dětí za protiprávní. Otec dětí měl společně s matkou soudem přiznáno právo péče, které v sobě zahrnuje i právo rozhodovat o místě pobytu dětí. Byť šlo v projednávané věci o přestěhování jen o malou vzdálenost, šlo o podstatnou záležitost, jelikož nové bydliště se již nacházelo v jiném státě, a děti by tak vyrůstaly v odlišném kulturním a školním prostředí. Jelikož stěžovatelka o změně bydliště dětí rozhodla bez souhlasu otce, zasáhla do jeho práva na péči o děti, a přestěhování je proto nutné považovat za protiprávní ve smyslu Haagské úmluvy. Rozhodnutí o návratu dětí tak mělo oporu v Haagské úmluvě. Zároveň sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod dětí a otce.
K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud prvně připomněl zásady, které formuloval ve věci X. proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013), zejména, že vnitrostátní soudy jsou povinny náležitě posoudit skutečnosti, které by mohly odůvodnit výjimku z pravidla návratu dětí podle článků 12, 13 a 20 Haagské úmluvy, a svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to i ve světle článku 8 Úmluvy. V projednávané věci dcera, které bylo již 14 let, před soudem prvního stupně uvedla, že si přeje zůstat ve Švýcarsku, kde se dobře integrovala, našla si nové přátele a má dobré školní výsledky. Vyjádřila obavy z návratu do Francie, kde by musela začít navštěvovat novou školu, v níž nikoho nezná. Soud shledal, že vnitrostátní soudy vzaly její názor náležitě v potaz. Jejich závěry, že Haagská úmluva dětem nedává možnost svobodně si vybrat zemi, ve které budou žít, nejsou dle Soudu svévolné nebo nerozumné. Postoj dcery v projednávané věci nezakládá výjimku z povinnosti návratu podle článku 13 Haagské úmluvy a výjimky z pravidla návratu je nutno vykládat úzce. Navíc vnitrostátní soudy dostatečně podrobně odůvodnily svá rozhodnutí. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.