CASE OF HASANBASIC v. SWITZERLAND - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

Fatti

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 11. června 2013 ve věci č. 52166/09 – Hasanbasic proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím žádosti stěžovatele o obnovu povolení k pobytu došlo k porušení článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života).

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelé jsou manželé a mají dvě dospělé děti, které mají trvalý pobyt ve Švýcarsku. Stěžovatelka přicestovala do Švýcarska ve věku 18 let, má zde trvalý pobyt a žije zde již přes 40 let. Stěžovatel přicestoval v roce 1983 a pobýval zde až do roku 2004, kdy oznámil příslušným úřadům svůj záměr trvale se přestěhovat do země svého původu (Bosna a Hercegovina), kde si postavil dům. Jeho trvalý pobyt byl ukončen, přičemž stěžovatel si nechal vyplatit peníze z penzijního fondu. V roce 2005 požádala stěžovatelka o sloučení rodiny (žádost o udělení povolení k pobytu) ve prospěch jejího manžela. Tato žádost byla odmítnuta vnitrostátními orgány s odůvodněním, že rodina je závislá na dávkách veřejné podpory a mimo jiné vytvořila velké dluhy (ve výši přibližně 133 300 eur). Stěžovatel byl navíc celkem devětkrát trestně stíhán (za porušování pravidel silničního provozu a domovní svobody) a odsouzen k celkovému trestu odnětí svobody v délce 17 dní a několika pokutám.

Stěžovatel v roce 2005 utrpěl závažný infarkt a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. V roce 2008 mu byl přiznán invalidní důchod, který mu však v případě jeho návratu do Bosny a Hercegoviny nemohl být vyplácen. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky potvrdil i odvolací správní orgán a jejich rozhodnutí stvrdil v roce 2009 i federální soud, když zdůraznil, že stěžovatel jednoznačně vyjádřil svůj záměr opustit trvale Švýcarsko a dodal, že dluhy dále narostly a za období let 1994 až 2001 a 2003 až 2008 požívali stěžovatelé veřejné podpory, na které by podle federálního soudu byli závislí i v budoucnu., S ohledem na zdravotní problémy stěžovatele byla úroveň zdravotnické péče v zemi původu stěžovatele dostatečná a stěžovatelka může bez větších potíží následovat manžela do Bosny a Hercegoviny, kde stěžovatel postavil dům. Podle lékařských zpráv předložených stěžovatelem Soudu trpěl stěžovatel těžkou cukrovkou a depresemi, které při nedostatečné kompenzaci mohou vyústit v sebevražedné jednání, a podstoupil srdeční operaci by-pass; léky potřebné pro léčbu cukrovky stěžovatele nebyly v Bosně a Hercegovině k dispozici.

Considerandi

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K namítanému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že neudělení povolení k pobytu stěžovateli poté, co ve Švýcarsku žil více než 20 let a zemi opustil pouze na čtyři měsíce, je nepřiměřeným opatřením, které není v demokratické společnost nezbytné.

Soud poukázal na skutečnost, že celek sociálních vazeb vybudovaných osobami, které se přistěhovaly do cizí země a společnost, ve které tam žijí, tvoří nedílnou součást výkonu práva na soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Nezávisle na existenci rodinného života je vyhoštění usazeného cizince posuzováno také jako zásah do jeho práva na respektování soukromého života.

Co se týče projednávaného případu, Soud uvedl, že s ohledem na velmi dlouhou dobu pobytu stěžovatelů na území Švýcarska představuje odmítnutí obnovení povolení k pobytu zásah do stěžovatelova práva na soukromý život a ve vztahu k odloučení stěžovatele od manželky a společných potomků také zásah do práva na rodinný život.

Dle názoru Soudu je za takových okolností na vnitrostátních orgánech, aby přesvědčivým a důkazy dostatečně podloženým způsobem prokázaly existenci vyššího zájmu společnosti na vystěhování jedince z místa jeho dlouhodobého pobytu a zejména aby prokázaly, že přijaté opatření je přiměřené sledovanému cíli. V této souvislosti Soud poukázal na kritéria vyslovená v rozsudku Üner proti Nizozemí (č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 54-55 a 57-58).

V projednávané věci Soud konstatoval, že i když deliktní chování stěžovatele hrálo v hodnocení vnitrostátních orgánů pouze druhotnou roli, je nutné takové chování zvážit v jeho skutečné míře závažnosti. S ohledem na skutkové okolnosti případu, zejména na skutečnost, že stěžovatel žádnou trestnou činnost nepáchal od roku 2002,Soud neshledal stěžovatele nebezpečným či představujícím hrozbu pro bezpečnost nebo veřejný pořádek země.

Zásadním důvodem pro rozhodnutí vnitrostátních orgánů tak dle Soudu bylo nakumulování značných dluhů, jakož i výše částky, kterou stěžovatelé čerpali z veřejné podpory. Soud připomněl, že hospodářský blahobyt je výslovně zmíněn Úmluvou jako legitimní cíl pro ospravedlnění zásahu do výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života, současně však podotkl, že švýcarské orgány měly zohlednit zadlužení a závislost stěžovatelů na veřejné podpoře v takovém rozsahu, v jakém představovaly skutečný dopad na hospodářský blahobyt země.

Soud vzal do úvahy, že stěžovatel dobrovolně zažádal o ukončení trvalého pobytu na území Švýcarska, jakož i skutečnosti, že v zemi původu postavil dům, avšak dle Soudu je na tyto skutečnosti nutné nahlížet s ohledem na události, které nastaly po rozhodnutí federálního soudu v roce 2009. Soud proto zohlednil také závažný zdravotní stav stěžovatele, jakož i nemožnost pobírat v zemi původu invalidní důchod, který by mu na území Švýcarska byl vyplácen, a to přesto, že posledně uvedenou námitku stěžovatelé neuplatnili před vnitrostátními orgány; vláda ji totiž v řízení před Soudem nijak nezpochybnila. Skutečnost, že stěžovatel může navštěvovat rodinu na základě žádosti o udělení turistického víza, nelze dle názoru Soudu považovat za dostatečnou možnost realizování práva na rodinný život.

Na základě výše uvedeného, zejména s ohledem na velmi dlouhou dobu života stěžovatelů na území Švýcarska a jejich nepopiratelnou sociální integraci v této zemi, Soud neshledal opatření učiněné vnitrostátními orgány nezbytným v demokratické společnosti ani přiměřeným k dosažení legitimního cíle. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.