PORCHET v. SWITZERLAND - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 8. října 2019 ve věci č. 36391/16 – Porchet proti Švýcarsku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, ve které stěžovatel namítal porušení práva na odškodnění za protiprávní umístění do cely určené pro jiný účel tím, že odškodnění mělo formu snížení trestu odnětí svobody, a nikoli finanční podobu.

Fatti

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v září 2013 zatčen a umístěn po dobu 18 dní do policejní vazby, dokud nebyl převezen do věznice a vazba mu byla prodloužena. Vnitrostátní soud shledal, že 16 z 18 dní umístění do předběžné policejní vazby nebylo v souladu s právními předpisy, jelikož prostory, v nichž byl stěžovatel umístěn, byly určené k dočasnému zadržení na dobu nanejvýše 48 hodin.

Stěžovatel byl následně odsouzen za několik trestných činů k odnětí svobody na 35 měsíců, z toho na 11 měsíců nepodmíněně, a k zaplacení pokuty ve výši 1 000 švýcarských franků. Z trestu mu bylo odečteno 90 dní strávených ve vazbě. Vnitrostátní soud dále nepodmíněný trest odnětí svobody snížil o osm dní za újmu způsobenou protiprávním umístěním do policejní vazby.

Stěžovatel se odvolal s námitkou, že snížení trestu o osm dní nepředstavuje dostatečnou nápravu nemajetkové újmy, kterou utrpěl, a požadoval namísto snížení trestu finanční odškodnění ve výši 1 6 00 švýcarských franků. Soudy nicméně jeho požadavku nevyhověly s vysvětlením, že snížení trestu odnětí svobody o osm dní je dostatečné a odpovídá prostoru pro uvážení soudce při ukládání trestu i vnitrostátní judikatuře.

Considerandi

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatel namítal, že zkrácením trestu odnětí svobody namísto finančního odškodnění švýcarské orgány porušily čl. 5 odst. 1 a 5 Úmluvy, které v daném kontextu zaručují právo na zákonnou vazbu a právo na odškodnění za nezákonnou vazbu.

Soud nejprve připomněl, že právo na odškodnění ve smyslu čl. 5 odst. 5 předpokládá porušení některého z práv vyplývajících z předcházejících odstavců článku 5 Úmluvy. Pro závěr o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy je třeba prokázat, že nebylo či nebude možné se domáhat odškodnění před vnitrostátními soudy s ohledem na shledané porušení jiného z odstavců článku 5 Úmluvy (Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 184).

Podle Soudu, rozhodnou-li vnitrostátní soudy ve prospěch stěžovatele, a vhodným a dostatečným způsobem napraví porušení Úmluvy, může to být v zásadě postačující pro ztrátu postavení stěžovatele jako oběti (Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 179–180 a 193).

Právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy má sice především finanční povahu, nevylučuje ovšem ani širší rozsah (Bozano proti Francii, č. 9990/82, rozhodnutí Komise ze dne 15. května 1984). Dané ustanovení nadto nezaručuje právo na určitou částku odškodnění (K. W. proti Švýcarsku, č. 26382/95, rozhodnutí Komise ze dne 3. prosince 1997).

Obdobně Soud dříve shledal, že snížení trestu odnětí svobody je přiměřeným odškodněním u čl. 5 odst. 3 Úmluvy v případě, kdy vnitrostátní orgány v přiměřené lhůtě nerozhodly ve věci vazebně stíhané osoby (Ščensnovičius proti Litvě, č. 62663/13, rozsudek ze dne 10. července 2018, § 92), nebo za podmínky vazby odporující článku 3 Úmluvy za předpokladu, že snížení výslovně směřovalo k napravení porušení článku 3 a zároveň dopad snížení na celkovou délku trestu byl měřitelný (Stella a ostatní proti Itálii, č. 49169/09 a další, rozhodnutí ze dne 16. září 2014, § 59–60).

V projednávané věci vnitrostátní soudy stěžovateli snížily trest odnětí svobody o 8 dní v důsledku umístění do vazby na 16 dní v nevhodných prostorách. Protiprávnost tedy nespočívala v tom, že by zadržení nebylo nezbytné nebo příliš dlouhé, ale pouze v nevhodnosti prostor, do kterých byl umístěn, což posiluje analogii s výše cit. věcí Stella a ostatní proti Itálii. Stěžovatel navíc poukazoval pouze na povahu odškodnění, a nikoli na jeho nedostatečnost.

Podle Soudu byl záměr vnitrostátního soudu napravit pochybení ohledně vazby stěžovatele zřejmý, snížení trestu bylo přiměřené (a contrario, Włoch proti Polsku (č. 2), č. 33475/08, rozsudek ze dne 10. května 2011, § 32), jeho rozhodnutí bylo odůvodněné a bez známek svévolného nebo nerozumného výkladu. Snížení výše trestu odnětí svobody nadto plně odpovídalo ustanovením švýcarského práva. Soud proto připomněl, že není jeho úlohou nahrazovat rozhodování vnitrostátních orgánů, které primárně vykládají vnitrostátní právní předpisy, nýbrž pouze ověřit, zda jsou důsledky takového výkladu slučitelné s Úmluvou (Waite a Kennedy proti Německu, č. 26083/94, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999, § 54).

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní soudy pochybení napravily způsobem srovnatelným s článkem 41 Úmluvy (Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 72), Soud rozhodl, že stěžovatel nemůže namítat, že se stal obětí porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Proto stížnost odmítl jako neslučitelnou ratione personae s Úmluvou podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.