CASE OF HOWALD MOOR AND OTHERS v. SWITZERLAND - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

Fatti

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 11. března 2014 ve věci č. 52067/10 a 41072/11 – Howald Moor proti Švýcarsku

Senát druhé sekce rozhodl většinou šesti hlasů proti jednomu, že tím, že vnitrostátní soudy odmítly nároky stěžovatelek na náhradu škody na zdraví z důvodu promlčení či prekluze, došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatelky, vdova a dcery muže zemřelého na nemoc z povolání způsobenou dlouhodobým vystavením azbestu, neúspěšně napadly několik rozhodnutí vnitrostátních orgánů (pojišťovny a soudů), které shledaly, že nároky stěžovatelek na různé formy náhrady škody zanikly či byly promlčené v důsledku marného uplynutí času. Objektivní desetiletou lhůtu pro uplatnění nároku přitom úřady a soudy počítaly od okamžiku, kdy došlo k poškozujícímu jednání (tedy vystavení azbestu), nikoli od okamžiku projevení se nemoci.

Considerandi

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelky namítaly, že odmítnutím jejich nároků z důvodu promlčení nebo prekluze bylo omezeno jejich právo přístup k soudu v takové míře, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy chránícího právo na spravedlivý proces.

Soud připomněl, že právo na přístup k soudu, které je součástí práva na spravedlivý proces, není absolutní a z povahy věci podléhá regulaci státem. Jeho omezení je však v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, sleduje-li legitimní cíl a použité prostředky jsou tomuto cíli rozumně přiměřené.

Soud konstatoval, že v případech náhrady škody u onemocnění s dlouhou latencí, jako tomu je v projednávané věci, desetiletá prekluzivní či promlčecí lhůta počítaná od okamžiku poškozujícího jednání a nikoli zjištění újmy vždy uplyne marně. Přestože pravidla promlčení a prekluze sledují legitimní cíle, zejména právní jistotu, jejich systematické a rigidní uplatňování tak může poškozené připravit o možnost uplatnit své nároky u soudu. Podle názoru Soudu v případech, kdy je vědecky prokázáno, že dotčená osoba se objektivně nemůže dozvědět o svém onemocnění dříve než po letech až desetiletích od události, která onemocnění způsobila, musí být tato skutečnost při počítání lhůt pro uplatnění nároky brána v potaz. V projednávané věci tomu tak nebylo, přičemž uplatněné opatření omezilo přístup stěžovatelek k soudu v míře zasahující do samotné podstaty tohoto práva. Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

(iii) Oddělená stanoviska

Soudce Lemmens se ve svém nesouhlasném stanovisku neztotožnil s názorem většiny, přičemž svůj názor opřel především o přesvědčení, že státy mají s výhradou pozitivních závazků plynoucích z Úmluvy naprostou volnost určit rozsah subjektivních práv vytvářených ve svém vnitrostátním právním pořádku a stejně tak omezit právo žaloby spojené s takovým subjektivním právem.

Soudce Spano ve svém souhlasném stanovisku vyjádřil názor, že pokud stát při stanovení objektivní propadné lhůty přiměřeně zohlední průběh většiny případů, takový postup může být v zásadě v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To bude platit i tehdy, jestliže žadatel následně bude připraven o možnost uplatnit svůj nárok před uplynutím této lhůty, neboť se o své nemoci z povolání nedozvěděl dostatečně brzy. Dalším faktorem při posouzení přiměřenosti opatření ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy je, zda vnitrostátní úprava skýtá jinou možnost získat odškodnění, např. prostřednictvím veřejných fondů. Závěr, ke kterému Soud došel v projednávaném případě, nevylučuje možnost stanovit ve vnitrostátním právu objektivní propadné lhůty vztahující se k datu dotčeného jednání. Vyžaduje však, aby tyto lhůty nebyly přehnaně krátké s ohledem na jejich obecnou působnost. V projednávaném případě soudce proto souhlasil s většinou, že lhůta 10 let byla nepřiměřená, ve smyslu čl. 6 odst. 1, situaci stěžovatelek, neboť nebrala v potaz základní aspekty většiny případů onemocnění způsobených azbestem.