CASE OF BUCHS v. SWITZERLAND - [Czech Translation] summary by the Ministry of Justice of the Czech Republic

Fatti

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

Anotace rozsudku ze dne 27. května 2014 ve věci č. 9929/12 – Buchs proti Švýcarsku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy a zákazu diskriminace na základě pohlaví ve smyslu článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy tím, že soudy zamítly jeho návrh na společný výkon rodičovské zodpovědnosti.

(i) Okolnosti případu

Stěžovatel a jeho žena podali v roce 2005 společně návrh na rozvod a současně každý žádal o výhradní výkon rodičovské zodpovědnosti ohledně svých dvou dětí narozených v letech 1996 a 1999.

Vnitrostátní soud nechal s odstupem dvou let vypracovat dva znalecké posudky. Znalci se poté, co se opakovaně sešli s oběma rodiči i dětmi, shodli, že rodiče měli mezi sebou velké rozpory, což mělo negativní vliv na děti; ty si nicméně přály trávit čas s oběma rodiči. Zatímco stěžovatel vyslovil přání společného výkonu rodičovské zodpovědnosti, matka byla proti. Vyslovila se však pro co nejširší styk stěžovatele s dětmi. Navíc mladší dítě chtělo zůstat v blízkosti matky. Znalci uvedli, že matka byla ochotna se stěžovatelem spolupracovat a měla dobré výchovné schopnosti, zatímco stěžovatel kritizoval péči matky o děti. Společný výkon rodičovské zodpovědnosti by dle znalců nebyl v nejlepším zájmu dětí. Na základě znaleckých posudků byla v roce 2009 matce udělena výhradní rodičovská zodpovědnost, stěžovatel měl možnost pokračovat v širokém styku s dětmi.

V odvolání stěžovatel uvedl, že udělení rodičovské zodpovědnosti matce bylo v rozporu s rozsudkem Soudu ve věci Zaunegger proti Německu (č. 22028/04, rozsudek ze dne 3. prosince 2009). Odvolací soud v roce 2010 odvolání zamítl s tím, že společný výkon rodičovské zodpovědnosti nemůže být nařízen v případě nesouhlasu jednoho z rodičů. Stěžovatel se obrátil na Federální nejvyšší soud s tím, že jako otec nemohl žádat společný výkon rodičovské zodpovědnosti, jelikož matka s tím nesouhlasila. Nejvyšší soud ve svém pravomocném rozhodnutí vydaném v roce 2011 uvedl, že vnitrostátní právo dávalo stejné možnosti oběma rodičům a rozhodnutí bylo odůvodněno výhradně nejlepším zájmem dětí.

Considerandi

(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu

a) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že neudělením společného výkonu rodičovské zodpovědnosti došlo k porušení jeho práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

Soud připomněl, že důvody pro zásah do práva na respektování rodinného života musí být relevantní a dostatečné a že vnitrostátní řízení musí být spravedlivé a respektující práva stěžovatele na poli článku 8 Úmluvy. V každém případě je třeba zajistit nejlepší zájem dítěte (T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001). Pokud jde o rodičovskou zodpovědnost, státy mají široký prostor pro uvážení (Glaser proti Spojenému království, č. 32346/96, rozsudek ze dne 19. září 2000). Současně je třeba vzít v úvahu spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dětí a jejich rodičů.

V projednávané věci Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy pečlivě přezkoumaly otázku udělení rodičovské zodpovědnosti a práva na styk s dětmi. Vzhledem ke skutečnosti, že existovaly spory mezi rodiči, nebylo v nejlepším zájmu dětí udělit společný výkon rodičovské zodpovědnosti. Vnitrostátní soudy se opřely o znalecké posudky a o důkazy, které rodiče a svědci uvedli na jednání, a vzaly v úvahu nesouhlas matky a kritiku matky ze strany stěžovatele. Soud shledal, že svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

Ve vztahu k průběhu řízení Soud uvedl, že stěžovatel se mohl k věci opakovaně, ústně i písemně, vyjádřit, ať již před znalci nebo před soudem. Procesní požadavky článku 8 Úmluvy tak byly zachovány.

Nadto Soud uvedl, že vyloučení společné rodičovské zodpovědnosti v případech, kdy s tím jeden z rodičů nesouhlasí, spadá do prostoru pro uvážení ponechaného státům. Je tomu tak proto, že v této oblasti neexistuje v Evropě konsensus, znalci tuto formu výchovy v projednávané věci nedoporučili a stěžovatel měl možnost širokého styku s dětmi. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž nedošlo.

b) K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy

Stěžovatel dále tvrdil, že vnitrostátní úprava společného výkonu rodičovské zodpovědnosti diskriminovala rozvedené otce na základě pohlaví. Stěžovatel uváděl, že z důvodu nesouhlasu matky neměl možnost získat společný výkon rodičovské zodpovědnosti.

Soud konstatoval, že vnitrostátní úprava dávala oběma rodičům možnost žádat výhradní výkon rodičovské zodpovědnosti. Soud se vymezil vůči srovnání s případem Zaunnegger, ve kterém se jednalo o otce dítěte narozeného mimo manželství, v němž pouze matka měla „právo veta“ ohledně sdílené rodičovské zodpovědnosti. V projednávané věci měli oba rodiče, pokud nepodali společnou žádost o výkon rodičovské zodpovědnosti, možnost žádat o udělení výhradní rodičovské zodpovědnosti. S oběma rodiči tak bylo zacházeno stejně; oba mohli vyjádřit nesouhlas se společným výkonem rodičovské zodpovědnosti. Požadavek společné žádosti o výkon rodičovské zodpovědnosti tak nezakládal rozdílné zacházení na základě pohlaví. Článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy tak nebyl porušen.